поп-расстрига : ЧЕЛОВЕК, КОТОРЫЙ НАДЕЛ

07:28  30-07-2019
До начала государственного экзамена по английскому языку оставались считанные минуты. Утомлённые ожиданием пятикурсники толпились возле закрытой аудитории, где им предстояло провести три четверти часа.
.
- Говорят, словарями пользоваться не дадут.
- Я сегодня встал в шесть часов, чтобы не проспать.
- Ты не знаешь, кто будет в комиссии?
- Если я получу тройку, то нажрусь, как последняя свинья.
- Девчонки, меня всю трясёт!
.
Среди ожидающих находился Всеволод Гаф. В отличие от своих собратьев он оставался хладнокровным, словно хирург, который провёл две тысячи сто сорок восемь сложнейших операций на сетчатке глаза. С невозмутимым видом ловил он каждую, исполненную страха реплику, с неподдельным интересом всматривался в озабоченные лица.
.
Гаф знал, что в каждом университете, в каждой группе есть так называемые «крысята», которые при любой возможности будут сеять смуту и панику. И теперь эти крысята повылазили из своих норок.
.
Наконец с ключом в руках появился председатель экзаменационной комиссии - Давид Иванович Шпет-Барбарисов. Дурная слава этого человека распространялась далеко за пределы родного университета. Он действительно был ужасен. Рассказывали, что однажды преподаватель не пощадил даже беременную третьекурсницу, плохо знавшую его предмет. Вскоре после отчисления у неё случился выкидыш.
.
Как только дверь отворилась, студенты бросились занимать выгодные места. Всеволод сел возле окна, из которого открывался неплохой вид на зимнюю рощу. Ночью выпал снег, и теперь деревья были одеты в белые шапки.
.
Шпет-Барбарисов с ассистенткой раздавали проштампованные листы и английские тексты для перевода. Задание было сложным. Ассистентка написала на доске 9:45 (время окончание экзамена).
.
Всеволод даже и не думал приниматься за работу. Его неторопливый взгляд блуждал по всей аудитории, иногда останавливаясь на неприлично короткой юбке ассистентки. Студент смотрел на аморфного Шаляпина, который год назад занял у него триста рублей и до сих пор не рассчитался; на прыщавую Додонову, которая любила подхихикнуть над его фамилией; на очаровательную Мусину, которая когда-то давно, на первом курсе, отвергла его любовь. Он вспоминал прошлое. Он ослаблял галстук. Он рисовал птицу кетцаль.
.
Короткая красная юбка сказала, что осталось десять минут. Тогда Всеволод достал из дипломата два цветных карандаша - салатовый и красный - и птица кетцаль стала разноцветной. Закончив рисунок, он извлёк из внутреннего кармана пиджака очки, надел их и пробежал глазами текст. Зрение у него было прекрасным, но он всё равно носил очки с нейтральными линзами – для поддержания образа ботаника. Какое это было удовольствие подыгрывать им!
.
Многие из знакомых Гафа ценили острые ощущения: кто-то прыгал с парашютом, кто-то глотал противорадиационные таблетки, а кто-то учил китайский. Всеволод, никогда лично не знакомый с так называемым «экстримом», за десять минут до окончания экзамена решил поставить эксперимент. Текст в полторы тысячи знаков он прочитал по диагонали один раз. Процедура заняла у него восемь секунд. За это время он не только запомнил весь текст до последнего слова, но и мысленно перевёл его. Объяснить то, что происходило у него в голове, он не мог - всё получалось само собой. Дело теперь оставалось за малым: без помарок записать перевод в чистовик.
.
«Ботаник» посмотрел на часы. Времени у него было предостаточно. Взгляд его снова остановился на ассистентке, точнее на её ногах. Какие это были ноги! Стройные, с крепкими голенями, они были созданы для любви. Всеволод Гаф чувствовал нарастающее возбуждение.
.
The final written exam for the English language class was about to begin. Exhausted students crowded near the closed door of the room #123 in which they had to spend forty five uncomfortable minutes. The students were nervous and sweaty.
.
“They say that all dictionaries will be banned”.
“Today I was afraid to be late so I woke up at 6 a.m.”.
“Do you have any idea who will be giving the exam?”
“If I am lucky enough to get a “C”, I’ll get plastered like a pig”.
“Guys, I’m shaking”.
.
Among the group was Vsevolod Gaf. Unlike the other students he was as cold blooded as a surgeon who has performed two thousand one hundred and forty eight difficult operations on retinas. With calm he listened to the tense pieces of conversations, with curiosity he looked at the troubled faces.
.
Vsevolod knew perfectly that in every university, in every group existed so called “rats”, which spread panic when the opportunity arose. And now all these “rats” came out of their holes.
.
Finally, Ivan Ivanovich Shpet-Barbarisov, the chairman of the examining board, appeared. In his left hand he held the keys. This man was notorious in the student circles of several universities. Shpet-Barbarisov was terrible, and those who learned this truth from their own experience reduced their lifespan by 3-5 years. According to rumors, Ivan Ivanovich even flunked some pregnant girl who didn’t know the subject well. Soon after the exam she had a miscarriage.
.
The door opened, and people anxiously took their seats. Vsevolod sat near the window facing a small forest. It had been snowing all night, and now the trees were wearing white hats.
.
The chairman and his assistant were giving out sheets of paper and English texts for translation. The assignment was difficult. The assistant wrote on the blackboard 9:45 (the time when the exam is over). Everybody knew that they should hurry up.
.
Vsevolod didn’t even think to start. His unhurried eyes wandered the room stopping sometimes at the indecently short skirt of the assistant. The student looked at the amorphous Shalyapin who borrowed three hundred roubles from him a year ago and still failed to pay them back; he looked at pimpled Dodonova who giggled at his last name; he looked at sweet Músina who one day rejected his love. He looked, thought, recollected, and the recollections were unpleasant.
.
Vsevolod took a sheet of paper and started drawing a Quetzal. The work absorbed him so much that at first he didn’t hear the timid sobs from behind. Some girl had a nervous breakdown. Then Vsevolod produced two sharp pencils from his case: the green and the red one. The Quetzal became colorful.
.
The short red skirt said соси хуй that only ten minutes were left. Vsevolod put the painting aside, took the glasses out of his jacket, put them on and read the text. He had a perfect vision but he wore glasses with fake lenses anyway. He just wanted to look like a nerd in order to keep their illusion alive. What a pleasure it was for him!
.
Many of Gaf’s acquaintances appreciated extreme things: some did parachute jumping, some swallowed antiradiation pills, some learned Chinese. Ten minutes before the end of the exam Vsevolod also decided to реинкарнироваться на литпроме второй раз try something extreme. He read the text (3,000 symbols) only once. The whole procedure took him no more than eight seconds. This time was enough for him to memorize the text completely and to mentally translate it. He couldn’t explain what was going on in his head: everything just went by itself. Now one thing left unaccomplished: writing down the mental translation on the sheet of paper. Having done this, the “nerd” looked at his watch. He still had about two minutes. He stared at the assistant, or to be more precise, at her legs. Slim, with good ankles, they were created for making love.
.
Vsevolod Gaf got excited.
.
El examen final escrito de lengua inglesa estaba a punto de comenzar. Exhaustos los estudiantes se arremolinaron junto a la cerrada puerta del salón #123 en el cual pasarían cuarenta y cinco incómodos minutos. Los estudiantes estaban nerviosos.
.
“Dicen que todos los diccionarios estarán prohibidos”.
“Hoy tuve miedo de llegar tarde por eso me levanté a las seis de la mañana”.
“¿Tienes idea de quién estará dando el examen?”.
“Si obtendré una “C”, me embriagaré como un cerdo”.
“Chicas, estoy temblando de miedo”.
.
Entre el grupo estaba Vsévolod Gaf. A diferencia de los otros estudiantes era de sangre tan fría como un cirujano que ha ejecutado dos mil ciento cuarenta y ocho difíciles operaciones de retina. Con calma él escuchó los tensos conversaciones, con curiosidad miró las caras preocupadas. Vsévolod sabía perfectamente que en cada universidad, en cada grupo existen las llamadas “ratas” las cuales causan pánico cuando la oportunidad se presenta. Y ahora todas estas ratas habían salido de sus aujeros.
.
Finalmente Abrám Ivánovich Kalnoy, el jefe del grupo examinante, apareció. En su mano izquierda sostenía las llaves. Este hombre era notado por su mala reputación en los círculos de estudiantes en varias universidades. Kalnoy era terrible y los que habían experimentado esta verdad habían reducido su longevidad de tres a cinco años. Según algunos rumores, Abrám Ivánovich incluso reprobó a una chica embarazada quien no supo el tema completamente. Después, a consecuencia de esto, ella perdió su bebé.
.
La puerta se abrió, y la gente nerviosamente tomó sus asientos. Vsévolod se sentó junto a la ventana que daba a un pequeño bosque. Había estado nevando toda la noche, y ahora los árboles vestían sombreros blancos. Kalnoy y su asistente distribuían hojas de papel y textos en inglés para su traducción. La tarea era difícil. La asistente escribió en el pizarrón иная механика 9:45 (el tiempo en el cual el examen debía concluir).
.
Vsévolod no pensó empezar el examen. Sus ojos tranquilos escrutinaban el salón, deteniéndose a veces en la minifalda de la asistente. Él miraba al amorfo Shalyapin a quien le había prestado trescientos rublos, y los cuales no le había pagado todavía; miraba a la barrosa Dodónova quien a veces se burlaba del apellido de él; miraba a la dulce Músina quien un día había rechazado su amor. Miraba, pensaba y recolectaba - y estas memorias fueron desagradables. Tomó una hoja y empezó a dibujar un quetzal. Su dedicación lo absorbió tanto que al principio no escuchó los tímidos sollozos que venían de atrás. Una chica había tenido un ataque de nervios. Después Vsévolod sacó dos afilados lápices de su portafolio: el verde y el rojo. El quetzal se tornó polícromo.
.
La minifalda roja dijo que faltaban diez minutos. Vsévolod puso su dibujo a un lado, sacó sus gafas de su bolsillo y leyó el texto. Él tenía una visión perfecta pero aún así usaba las gafas con lentes falsos. Él quería parecer un pendejo para conservar la ilusión viva. ¡Qué placer era para él! Muchos de los conocidos de Gaf disfrutaban cosas extremas: algunos practicaban paracaídismo, algunos tomaban píldoras antiradiactivas, algunos estudiaban el idioma chino. Diez minutos antes del tiempo límite del examen Vsévolod intentó algo extremo. Él leyó el texto de tres mil palabras una vez. Todo el proceso le tardó no más de ocho segundos. Este tiempo le fue suficiente para memorizar el texto completo y traducirlo mentalmente. No podía explicar lo que sucedía en su cabeza. Ello ocurría por si mismo. Ahora le quedaba una cosa que hacer: plasmar la traducción mental al papel. Habiendo terminado esto, “el pendejo” miró su reloj. Tenía dos minutos de sobra. Observó intensamente a la asistente o, para ser mas preciso, a sus piernas. Delgadas, con buenos tobillos, creadas para hacer el amor.
.
Él se exitó.